Dostal jsem zajímavou otázku od party akčních kluků, kteří by rádi postavili skok do vody podobný tomu našemu.
Můžeš vyzvednout hlavní schopnost, vlastnost, skill,
díky kterému fungujete už dvacet let?
Zastávám názor, že skoků jako je ten náš, by mělo být v Česko - Slovensku stejné množství jako je skateparků, snowparků nebo bikeparků. Záleží mi na tom, aby freeskiing ve střední Evropě zase povstal z rozkomíraného dnešního stavu a proto jsem se nejdřív dobře zamyslel.
Když si vzpomenu na tucty oficialit a překážek, které jsme museli společně s freeskierama a freeskierkama na BigAiru od roku 2003 řešit, svíra se mi trochu žaludek. Několikrát jsem slyšel, že si máme sbalit a zmizet, jednou nám dokonce byl pohlaváry vhozen do poštovní schránky dopis "o našem konci." Na začátku jsme nevěděli jak postavit skok, jak vytvořit funkční zavlažování, zařídit účetnictví nebo vytvořit web. Ani skákat na lyžích jsme neuměli!
Díky práci na BigAiru jsem si uvědomil jak málo toho vím a umím.
Rozhodl jsem se to změnit studiem, prací a disciplínou, ne se z toho pos...
Každá z překážek na naší BigAir cestě vyžadovala jiné řešení a mnohé problémy mohly být vyřešeny rychleji než se stalo, některé se daly lehce předvídat a připravit se na ně v předstihu. Zpětně je ale lehké nás hodnotit způsobem "a proč jste to neuděli tak nebo onak?" Já se vidím jako věčného studenta, člověka, který se rád vzdělává a snaží se stát se den po dni o trochu lepším a méně nevědomým. Krize jsou pro mě příležitosti k rozvoji, ke změně.
Jaká byla tedy moje odpověď? Co je onou ingrediencí č.1, bez které by BigAir už dávno zanikl?
Trpělivost, spolupráce a čistá láska k freeskiingu.
Můžete mít hromadu peněz, perfektní místo, plán jako ze žurnálu, ale podle mého názoru beztak vždycky narazíte na problémy, jejichž řešení zabere obrovské množství času a sebeobětování. Bez trpělivosti a přátel na vaší straně se octnete v mentální pasti, přestanete věřit a brzy nastane konec. Má láska k freeskiingu byla a je silnější než stress plynoucí z onoho kocourkovského boje, který se beztak nedá vyhrát. Dá se ale maximálně si užít tu jízdu plnou vděčných lidí, jejichž životy se díky BigAiru staly alespoň o malinký kousíček štastnější. Člověk si musí uvědomit, že ať budete dělat cokoliv, nikdy neučiníte štastnýma 100% lidí okolo. A pak je na vás, jestli bude to, čemu doslova obětujete život, přínosné pro nás všechny. Já si myslím, že BigAir vygeneroval za posledních dvacet let obrovské množství přátelství i sportovních zážitků a progresů. A to je skvělá věc!
Pravidělně si připomínám, že děláme dobrou věc, že jsme tu pro všechny sporťáky dobré vůle. Neztratit směr se potom stává příjemnou samozřejmostí.
U nás na BigAiru se naštěstí za dvacet let nikdo nikdy vážně nezranil, ani žádná párty nebyla natolik hlučná, aby vadila sousedům. S policií jsme kamarádi a chodí k nám tak maximálně sportovat a peníze na provoz jsme ve finále díky vám, nášim věrným návštěvníkům, vždycky nějak zařídili. Takže, hlavu nahoru, kladivo, pilku a kus dřeva do ruky, jde se stavět!